Anča Minářová story

Johanka z parku - spisovatelka, režisérka, scénáristka a modelka Kozích rozhledů vzpomíná:                    

                                                    SÁZAVSKÉ ÚTRŽKY

                              (klidně mi dej do držky a pak běž na Kosíř na hrušky)

    Ty tomu rozumíš jak hovnivál mýmu hovnu, já do svých patnácti bydlela v Sázavě u Lanškrounu!

    Naše stavení sousedilo se starou opráskanou hospodou, kterou obývali Holomkovi a pivo už se tam netočilo ani náhodou. Dole v hospodě bydlela baba Jaga - stará babka , které jsem přes plot kradla kyselý jabka, měla hranatou hlavu asi s jedním bílým vlasem, bo ji celoročně ovazovala kašmírovým šátkem, od jabloně mě odháněla svým skřehotavým hlasem a nazývala mě spratkem.  S babou tam žil syn Lůďa, co řídil autobus a syn Gusta, traktorista, který šíleně chlastal a tomu jsme neřekli jinak než smradlavej hnus. Gusta měl dceru Máňu, taky strakatýho Puňťu a v chodbě pumpu. Při pumpování z ní stříkala voda jak slonovi z chobotu a koupali se v plechové vaně, všichni v jedné vodě, každou druhou sobotu. To pak Máňa dělala velký úklid, aby měla na dalších čtrnáct dní klid. Vodu z vany přendala do škopku, umyla nádobí, kamna a nakonec betonovou podlahu a pak, než beton oschnul, seděla s Puňťou nekonečně dlouho u domovních dveří na prahu. V patře hospody byl velký sál s barem, povalovaly se v něm všelijaké sklenky a na parketách se zas válely žíněnky, na kterých jsem s Máňou metala kotrmelce a tyčila stojky.  

   S kámoškou Soňou jsem jezdila na pincku na poutě na Rychnovský kopeček, vždycky se tam  v davu našel nějaký ochmýřený cucák – blbeček, který nám ve střelnici vystřelil růži z papíru a byl spokojený nadmíru, když jsme se jen hihňaly a svou blánu jsme mu za to nedaly.  

  Soňa byla o rok starší než já, měla šikmý voči a vypadala jak čínská princezna Turandot v podání Hany Maciuchové v roce sedmdesátčtyři a jedna z jejích sester zas byla podobná Brigitte Bardott. Byly to holky Suchomelovy, ale Soňa děsně šišlala a tak jsme jí všichni říkali Šoništa Ťuťomeová. Pocházela z devíti dětí a měla jen pět tříd. Všechny Suchomelovic dítky ve škole propadávaly a tak se stalo, že v jednu dobu zaplnily ze tří čtvrtin prostory sázavské jednotřídky.

   Naši mě se Šoništou neviděli rádi, když zahlédli jak na dvousedadláku po vsi tryskem pádí, říkali, že mě nenaučí nic dobrého, stále jen ze mě chtěli mít člověka moudrého. Jednou si Soňa od svýho táty půjčila motorku a hned jak jsme spolu vyjely ze dvorku, místo spojky jsem zmáčkla plyn a ze srázu překotily jsme se k potoku dolů, to jsem si pak doma vyslechla nadávek do spratků  a volů! Taky jsme se Soňou chodily do aleje k Lubníku na třešně, to už mi bylo tričko z šesté třídy přes prsa těsné, a skoro vždycky nás se vzduchovkou v ruce honil hlídač, co alej na motorce objížděl a kterého nezajímaly naše malé dvorce, páč v lesejčku mezi Sázavou a Lubníkem Anču Minářovou z kopce na mechu vojížděl.  

   Minářovi byli v Sázavě dvojí. Jedni na dolním konci na kopci a druzí na konci horním, u splavu, to byli ti, co měli velkou hlavu. Přezdívalo se jim hlavouni, protože pan Minář i jeho děti měli všichni hlavy velikosti přerostlých tykví a na to nikdo ve vsi, dřív, než se tam hlavounovi přistěhovali a počali se neuvěřitelně rychle množit, nebyl zvyklý.

   Anča z kopce byla děsná rajda, vypadala jako Sophia Loren, ale boty měla vždycky od hoven, bo žila na statku. Měla velký kozy, rety si malovala rudě a nosila tak krátkou minisukni, že jí z ní lezla skoro celá prdel. To dělala schválně, aby její půlky každý sedlák viděl. Měla dlouhé černé vlasy, které do drdolu výšky Eifelovy věže česala si, vycpávala ho šátkem a drátěnkama na nádobí  a vždycky, když mě potkala, odplivla si. To proto, že to dělali též její rodiče, kteří mnoho let kamarádili s rodiči mými a když chtěl jednoho dne pan Minář z kopce po mé mámě styk a máma to řekla tátovi, tak byl doma velký křik a můj táta Franckovi Minářovi dal po hubě, a tak přátelství mých rodičů a Minářových z kopce v tu ránu dospělo k záhubě. Pak už na celou naši rodinu jen plivali a rychle zapomněli jak se u nás u čerstvých, nadýchaných máminých buchet dobře mívali.  

   Se Soňou jsme také jezdívaly do Žichlínku do hospodskýho nedělního kina na filmy od Bergmana - to jsem ještě byla neposkvrněná panna a poprvé v Dokonalém manželství viděla šulína oře. Ach, můj ty Bože! V té době jsem s oblibou drbala vyžraný prase na našem dvoře, šlapala jsem na rozhlednu Lázek, občas tam za stromem stál úchyl Mrázek, který mi ukazoval ptáka a někdy dokonce i jak mu z něho něco cáká. Do školy jsem od šesté třídy chodila v Lanškrouně, což bylo o hovně, nechávala jsem osahávat své kozy pubertálním blbcům, na rohu náměstí  v knihkupectví jsem koupila knížku Umění milovat a dala ji mámě k Vánocům. Nadchl ji Ovidius Naso, asi tak, jak mě z domácího čuníka vepřový maso.  

   V Albrechticích jsem v osmašedesátým vápnem psala na asfalt IDI DAMOJ, IVAN!, civěla jsem na kolonu tanků a hrozila jim pěstičkami, za což jsem od rodičů dostala do tlamy a půlroční zákaz vycházení, což se pak v důsledku mé dlouhodobé školní absence projevilo dvojkou z mravu  na vysvědčení. Ráda jsem chodila do kravína koukat jak rodí krávy, kosou jsem s tátou sekala trávy, se to sušilo, obracelo, shrabovalo na kupky a do těch kupek jsem pak s Frantou Urválkovým, co už byl dospělý, dělala hupky hupky a měla strach, že když mi položil ptáka na podbřišek, že oplodnil mne můj František. Jo, to už snad ani není pravda!

   Soňa se pak s celou Suchomelovic familií odstěhovala do Sezemic u Pardubic a já do Jeseníku, kde jsem teprve začala dělat rotyku a erotiku.

   Poznámka autorky: vše se zakládá na pravdě